TMOU X

Nevím, zda znáte a nebo ne :) V Brně probíhá pravidelně každý rok velká noční šifrovací hra se jménem Tmou. Jedná se o velmí zážitkovou akci. Už minulý rok jsem se o to trochu zajímal, ale na velkou premiéru došlo až letos.

Byl to pracovní večírek, všichni zaměstnanci cévetéčka seděli v hospě, bavili se, popíjeli a prostě všechno možné. Bylo to prima posezení, protože jsem byl v týmu nováček, tak jsem měl příležitost trochu poznat lidi. To se taky povedlo. No a během toho mi přišla sms od Jerryho s tím, že mám čekat email. Samozřejmě mi nechtěl víc prozradit a já byl nedočkavej (jako vždy). Tak jsem na pár minut opustil večírek, letěl do CPS a otevřel mail. Stály tam nějaké kecy o tom, že jsem se stal součástí Gteamu, který projde Tmou. Tak vznikla moje účast. Přišel jsem k ní jako slepý k houslím.

Dnem T se stal pátek 7. listopadu. My všichni už natěšeni, připraveni na nejhořší a prostě blázni, co si chtějí užít pořádnou akci. Vypuklo to na Velodromu před 17. hodinou. O našem nepovedeném srazu se tu nebudu rozepisovat. Jelikož se jednalo o desátý ročník, mělo zahájení trochu slavnostní atmosféru. Po registraci jsme dostali startovní obálku, kde na nás čekala první šifra, STOP obálku, kartičku týmu průchodový list. Samotné zahájení bylo pojato velkolepě, nechyběl oheň, hymna a ani vlajka. Po chvilce napětí byl desátý ročník odstartován a my konečně mohli rozevřít první šifru.

Naším úkolem bylo objevit heslo, ke kterému jsme se museli dostat pomocí vyluštění indicií a asociací, prostě pavouk s cílem uprostřed. Bylo to několik šifer, které dohromady tvořily skládačku. Bylo tam vše - od roztleskávaček symbolizujících písmena, slepce, co nás měl nakopnout na Brailovo písmo, upravené ukázky hudby, repliky z filmů, přes různé seznamy slov, spojovačky, šachovnice až po šifru ukrytou v propisce, kterou jsme dostali v obálce. Dalo nám to zabrat, ale hezky jsme se s tím poprali. Každý si vzal něco a společně se posunovali pavoukem ke středu a ke správnému heslu. Z pódia se postupně mezi nás dostávaly nápovědy a často k nám dorazily, až když jsme měli danou šifru rozluštěnou. Mohli jsme mít aspoň radost, že jsme to zvládli sami.

Po dlouhém boji, teď si přesně nepamatuju čas, se nám povedlo rozluštit tajné heslo. Museli jsme přijít na spojitos mezi ženou, hradem a žebrem. Vyklubala se z toho KOST a ta nás pak propustila ven. Zabalili jsme si věci, vzali vlajku a hurá na dráhu Velodromu, kde jsme museli oběhnout kolečko a skandovat "Projdem Tmou!" Byla to výborná atmosféra, protože nás to nakoplo. Bylo by blbé skončit hned na startu, takže jsme všichni měli radost, že můžeme jít dál.

Vydali jsme se teda vstříc druhé šifře. Tam nás čekalo Puzzle a dvě barevné fólie, jedna červená a druhá modrá. Po složení se objevil nápis, ale tam se nenázelo místo, kam pokračovat. Museli jsme se tedy na to podívat víc. Zkoumali, zkoumali až vyzkoumali. Lubor na to přišel. Mrknul na to svým očkem a pak povídá: " SADY ... kdyby tady bylo aspoň nové..počkat DENISOVY..no jo ale co to je? tam je ještě něco před tím. OBELISK DENISOVY SADY." Vydali jsme se tedy do Denisových sadů, kde čekala šifra číslo 3. Ta se nám však stala osudnou.

Nejprve jsme museli oběhat sedm míst po Brně a nalézt plakáty, které skrývaly šifrovací mřížku. Abychom zjistili správné pořadí mřížek, potřebovali jsme najít takové údaje jako je počet kohoutů na Masarykově 32, počet křídel na soše... Stejně nám to bylo prd platné. Třetí šifru jsme nezvládli. Rozhodli jsme se pro alternativní, ale ani ta nám nepomohla. Během noci nám přišla jako ještě horší. Bohužel to však bylo trapně jednoduché. Ale co se dalo dělat. Nic. Byli jsme nahraní. Byly tři hodiny, my nevěděli, kam dál, tak jsme to ukončili a rozešli se domů.

Bylo to to nejlepší, co jsme mohli. Byl to pak pěkný pocit se během rána probudit, vidět venku ošklivý déšť a říct si: "Jo, je fajn, že jsme skončili v pravý čas :-)" Bylo to super. Akce plná zážitků, napětí a zkušeností. Všichni jsme odhodláni to zopakovat a příště se dostat dál než jenom na třetí bójku.

Srandovní také bylo sledovat reakce kolemjdoucích. Tak vemte si páteční noc, Náměstí Svobody a tam spousta lidí s batohama, co leží na zemi a něco řeší. Postupně už to začínalo být otrqvné, když se všichni ptali, co se to vlastně děje. Mysleli si o nás, že jsme pošuci. I když to jeden neví, třeba jsme.